Chovatelský cíl

Po světě běhá asi tak 340 uznávaných plemen psů a řada dalších plemen dosud neuznaných či skoro neznámých. Má pak vůbec smysl šlechtit nová plemena? Co může československý vlčák přinést nového? Najde si své místo na slunci, prosadí se mezi tou spoustou psích typů a forem? Jak? Jakými vlastnostmi se může odlišit?

Cíle křížení a chovu československého vlčáka prodělávají svůj vývoj. Původním záměrem bylo jen ověřit v experimentu, zda může být přikřížením vlků zlepšen zdravotní stav, odolnost a vytrvalost služebních psů u Pohraniční stráže. Samozřejmou podmínkou byla dobrá cvičitelnost a předpoklady k pracovnímu využití, zatímco vzhled a tělesná stavba kříženců byly sledovány jen právě v souvislosti s jejich vytrvalostí a celkovou kondicí.

Se snahou o založení chovu nového čistokrevného plemene se požadavky zvýšily. Vzhled - exteriér - psů přestal být druhořadou záležitostí. Dříve žádané "mezitypy" se znaky vlků i německých ovčáků postupně ustupovaly jedincům s převahou znaků vlka.

V civilním chovu pak již od počátku platí pravidlo: Československý vlčák se má co nejvíce podobat vlku. I současný, mezinárodně uznaný standard říká: "Stavbou těla, pohybem, osrstěním, barvou srsti a maskou připomíná vlka." Ve standardu však najdeme i podrobnou charakteristiku požadovaných povahových vlastností: "Československý vlčák je vysoce temperamentní a aktivní, jeho smysly jsou silně vyvinuty, převládá orientační a aktivně obranná reakce. Je nedůvěřivý, ale bezdůvodně nenapadá. Svému pánovi projevuje neobyčejnou věrnost. V boji je neohrožený a odvážný, má předpoklady pro všestrannou upotřebitelnost."

Čím se tedy československý vlčák odlišuje, co nese se svou kůží na trh ?

Spolu s pevným zdravím, vitalitou, přírodními instinkty, nezávislostí, odolností a jemnou krásou dítěte přírody přináší světu i významné poselství: Nezakrývá svůj přírodní původ.

Chovatelé všech možných psích ras se po generace snaží odlišit a vzdálit svá zvířata od jejich přírodních předků; z vyvážené harmonie vlastností vyjímají malou část, kterou zdůrazňují do extrému, z mutací a dědičných defektů vytváří ideály krásy (někdy až na hranici životaschopnosti zvířat). Právě českoslovenští chovatelé však našli odvahu postavit se proti proudu.

Vzorem pro československé vlčáky je a zůstane prapředek všech psů - vlk - v celé své kráse a síle, ale i přizpůsobivosti a proměnlivosti. Proto i standard požaduje jednotu v typu i zbarvení, ale současně dává prostor pro přiměřenou variabilitu a tím umožňuje rozvoj chovu do šíře a zachování dědičného zdraví v populaci.

Chov československého vlčáka nikdy a za žádných okolností nebude směřovat proti přírodním zákonitostem; československý vlčák se ze všech známých plemen nejvíce vzdaluje tomu, co bývá nazýváno "násilným chovem".