rok 2005/02

    Nejchladnější měsíce v roce jsou za námi a lidské srdce plesá. S přicházejícím jarem je samo naplňováno něčím probouzejícím se, osvěžujícím, novým. Vjemy jsou nalazeny na stejnou strunu, oči vnímají každý nový lístek, květ, keřík. Nos předává jejich vůni dál a uším po dlouhé době opět lahodí ptačí zpěv jako symfonie. Zkrátka lidská schránka opět ožívá a ráda na sebe nechává dopadat první jarní sluneční paprsky, které bezděky zrychlují mechaniku pohybu chladem prostoupených kostí.

    Idylka v pravém slova smyslu! To bychom ovšem nesměli sdílet život s československým vlčákem. Pro něj je jarní výzva znamením. Se zvyšujícími se teplotami jeho pohyb naopak ustává. Jazyk si pomalu hledá své místo mimo tlamu a zkouší, jak daleko k zemi může dosáhnout. Ale nenechme se zmást! I přes zavádějící apatii jsou uši a nos v absolutním nastražení. V přírodě se rodí nové životy a taková zásadní věc vlčákům nesmí uniknout. Štěňátka mají často v oblibě hon na hmyz vzbuzující v nezasvěceném pozorovateli pocit duševní poruchy akutního charakteru. O něco starší psi zkoušejí zavětřit zajíce, bažanty a srnky a byli by nad míru spokojeni, kdyby někoho z nich mohli vyplašit a vydat se za ním na orientační běh. Zkoumají každé libě voňavé místo v trávě a stávají se z nich pečlivý čtenáři stop. Zato starší pardálové u vědí své a odevzdaně mašírují vedle pána. Výborně tuší, kdy přicházejí napomenutí. Na mladé ale přesto chtějí udělat dojem a tak bravurně předstírají, že všechny pachy znají a že je, mazáky, moc nerozhodí. Jen tu a tam neodolají a odskočí si přivonět, aby následně doplnili škálu pachů o vlastní dominující odér. Ač na nich velmi často hledáme mouchy (a tím leckdy natrefíme i na klíště či blechu), jsou proti nám velmi shovívaví. Kolikrát se sklánějí nad naší nedokonalostí? V lese se majzneme o větev, na poli zakopneme a ani necítíme, že deset metrů od nás leží pěkné koňské lejno a my se ani nejdeme vyválet!