Něco o nich

Vývoj

První masožravec se na zemi objevil před 100 – 120 mil. lety. Později se na severní polokouli objevil další, dokonalejší, masožravec - Creodont. Asi před 55 mil. lety se objevil masožravec s částečně vyvinutými řezáky. Během následujících 10 mil. let (v paleocénu) se z něj vyvinulo několik poddruhů, z nichž všechny kromě Miacise vyhynuly.

Miacis patří do rodu Micidae, ze kterého se vyvinuly všechny současné rody masožravců. Vypadal jako dlouhá vydra a narozdíl od vlků byl ploskochodec. Měl pět prstů, částečně zatáhnutelné drápy, protistojné palce na předních nohách a dlouhý tenký ocas. Měl chrup masožravce a malý mozek, ale byl chytřejší než ostatní šelmy žijící v té době. Žil v lese a mohl spát na stromech.

V období před 20 – 30 mil. lety se oddělil vývoj šelem psovitých a medvědovitých. Předchůdce psovitých šelem Cynodictis měl již stejný počet zubů jako vlk. Měl krátké nohy a byl o hodně menší než vlk. Jeho tělo bylo dlouhé a pružné jako tělo lasice.

Během následujících 15 mil. let se oddělil vývoj mývalovitých.

Mezi tím, před 15 – 30 mil. lety, se tělesná stavba začala přibližovat dnešním vlkům. Tento proces začal u druhu Cynodictus, pokračoval přes druh Cynodesmus a Tomarctus. Končetiny se začali prodlužovat, chodidla se také prodlužovala a stala se kompaktnějšími. Pátý prst začal být nepotřebný a postupně zakrňoval. Ocas se začal zkracovat a celkové proporce se začali přibližovat vlkům.

Před 15 mil. lety se oddělil vývoj vlka a lišek. Zatímco velikost lišek se moc nezměnila, vlci byli stále větší a větší.

Před 1 – 2 mil. lety vlk vypadal zhruba stejně jako dnes. V pleistocénu, před 1 mil. let, se objevil Canis sp., který měl větší mozek a delší čumák než jeho předchůdci. Canis sp. byl lépe uzpůsoben k běhu a pravděpodobně měl vyvinutou primitivní sociální strukturu a kooperativní techniky lovu. Z něho se vyvinul nejdříve Canis dirus a poté Canis lupus - trochu menší živočich s vyšším čelem a mnohem vyspělejšími sociálními projevy. Ten byl také pravděpodobně předkem psa domácího Canis familiaris - prvního velkého živočicha který žil s člověkem.

Anatomie

Barva

Barva srsti je velmi proměnlivá, nejběžnější jsou ovšem různé odstíny šedé. Nejsvětlejší jsou vlci žijící na severu Ameriky, jejichž srst je světle hnědá až do žluta. Černí vlci se vyskytují hlavně v Severní Americe, Střední Asii a v Pyrenejích. Při bližším pohledu je ale vidět, že jejich srst není úplně černá, nýbrž obsahuje hlavně hnědé a tmavočervené odstíny. Arktičtí vlci jsou většinou bílí, mohou být i světlounce modří. Stepní vlci zase bývají světle hnědí až okroví.

Barvy se samozřejmě různě mísí a může se stát, že v jedné smečce jsou jedinci šedí, černí i hnědí. Různé barvy mívají dokonce i štěňata v jednom vrhu.

Barva srsti zjevně nemá maskovací funkci, protože např. černí vlci se běžně vyskytují v tundře a bílí vlci na černé půdě centrálního Ruska.

V průběhu května se spousta vlků přebarvuje do hněda nebo do černa. Srst tmavě zbarvených jedinců často s přibývajícím věkem postupně bledne.

Na kožichu všech vlků (i čistě bílých a černých) je patrné stínování. Není však náhodné - tvoří specifický vzor s rozlišovací funkcí. Tmavší (u černých vlků světlejší) srst tvoří pruh okolo celého krku a táhne se přes záda až na konec ocasu, kde splývá s tmavšími chlupy. Spodní strana ocasu, vnitřní strany noh, břicho, boky a spodní strana čumáku jsou většinou světlé (u světlých jedinců samozřejmě tmavé). Na hlavě tmavší srst okolo očí a uší tvoří charakteristickou masku. Konec ocasu je většinou tmavý s bílými chlupy na špičce a tmavou skvrnou na vrchní straně, vyznačující umístění pachové žlázy.
Stínováním srsti jsou zvýrazňovány postoje těla a výrazy tváře které vlk používá ke komunikaci.

Velikost

Vlk je největším zástupcem psovitých šelem, váží 35 až 52 kg. Je dlouhý 150 až 190 cm a vysoký 65 až 80 cm. Samice jsou menší - váží zhruba o 25 % méně než samci. Mezi různými poddruhy vlka jsou velké rozdíly v hmotnosti i ve velikosti. Například červený vlk (Canis Rufus) žijící na dolním toku Mississippi může vážit jen pouhých 15 kg. Na velikost vlků má také vliv zeměpisná šířka - čím severněji žijí, tím jsou větší. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je arktický vlk (Canis Lupus Arctos) který je, i přes to že žije severněji, drobnější než vlci žijící na severu Kanady a Aljašky. Na velikost má také vliv hojnost kořisti v oblasti kde žijí. Logicky čím více kořisti, tím větší vlci vyrostou. Plné velikosti vlk dosáhne ve věku okolo 1 roku.

Kožich

Vlčí kožešina se skládá ze dvou vrstev. Spodní vrstva se nazývá podsada a je jemná, hustá a má světlou barvu. Vrchní krycí vrstva je složena z dlouhých pesíků a má za úkol odvádět vodu a udržovat tak spodní vrstvu suchou. Srst vyrůstá ve shlucích obsahujících několik podsadových chlupů a jeden pesík. Tyto shluky jsou uspořádány do skupin po třech a tvoří přímku (viz obr. 1). Pesík z prostředního shluku je většinou hrubší než pesíky z okrajových shluků.

Shluky chlupů se sklání do různých směrů podle jejich umístění. Na hřbetě směřují směrem od hlavy k ocasu a od středu zad k bokům. Na spodní straně je struktura trochu komplikovanější (viz obr. 2). Vlci, stejně jako ostatní psovité šelmy, mají speciální postavitelné chlupy rostoucí okolo páteře od krku k zadní části ramen. KNaježení těchto chlupů signalizuje hrozbu nebo strach.

Většina podsady a část krycí srsti na jaře vypadá a opět naroste až na podzim.

Nejhustší a nejdelší srst je na plecích. Krycí srst zde může být dlouhá až deset centimetrů. Naopak nejkratší je srst na nohou a hlavě. Vlci v teplejších oblastech mají kratší pesíky a řidší podsadu.

Vlčí kožešina izoluje mnohem lépe než kožešina psa a neusazuje se na ní led. Navíc v extrémní zimě může vlk snížit průtok krve v blízkosti povrchu kůže, což mu umožňuje přežít i při teplotě pod -40 °C. Schopnost regulovat vlastní tělesnou teplotu mu pomáhá přežít v rozličných podnebných pásech a v oblastech s velkými výkyvy teplot.

Obr. 1 Uspořádání srsti	Obr. 2 Směr růstu srsti

Chrup

Vlci mají, stejně jako ostatní psovité šelmy, celkem 42 zubů: 20 v horní čelisti a 22 v dolní. Vlčí tesáky mohou být dlouhé až 6,25 cm. Jsou ostré a lehce zakroucené, čímž umožňují pevné uchopení kořisti. Řezáky jsou také velmi ostré a umožňují vlkovi ukusovat z kořisti velké kusy masa. Vlk dokáže svými čelistmi vyvinout tlak až 100 kg/cm², což mu dovoluje rozkousávat i velké kosti. Pro srovnání - německý ovčák dokáže vyvinout tlak pouze 50 kg/cm².

Smysly

Nejdůležitějšími smysly vlka jsou čich a sluch, zrak je až na třetím místě.

Čich

Čich je asi milionkrát lepší než u člověka. Čichová tkáň vlka zabírá plochu 14 x větší než čichová tkáň člověka a obsahuje asi 200 mil. smyslových buněk, zatímco lidská pouze 5 mil. Při čichání pomáhá vlhký čenich, který rozpouští ve vzduchu obsažené molekuly, přivádí je k smyslovým buňkám a čistí sliznici od starých pachů. Vlk dokáže při dobrých povětrnostních podmínkách zavětřit kořist na vzdálenost až 3 km. Co všechno vlk cítí není známo, ale nereaguje citlivě na výrazné pachy zachytitelné i lidským nosem. Avšak je schopen rozlišovat mezi velmi podobnými pachy.

Pachy hrají v životě vlka velmi důležitou roli.

Sluch

Vlci mají velké ušní boltce které mohou ovládat pomocí sedmnácti svalů, což jim umožňuj snadno zachycovat a zaměřovat zdroj zvuku. Vlci slyší až do frekvence 250 Hz zhruba stejně jako člověk, ovšem se zvyšující frekvencí se zlepšuje i jejich sluch. Jsou schopni vnímat zvuk až do frekvence 100 kHz (člověk pouze do 22 kHz). Dokáží také uzavřít vnitřní ucho tak, aby od okolního hluku oddělily ty zvuky, na které se chtějí zaměřit. V pásmu 10 – 15 kHz dokáží rozlišit i mezi velmi podobnými tóny.

Zrak

Přestože není hlavním smyslem, je velmi ostrý a dokáže zachytit i nepatrný pohyb, nehybné objekty však snadno přehlédne. Vlci nevidí v celém barevném spektru jako člověk, nýbrž vidí černobíle, což je velká výhoda za šera. Stejně jako většina dravců mají oči v přední části hlavy, jejich zorný úhel je okolo 180°. To je často znevýhodňuje, protože někteří živočichové kterými se živí mají zorné pole až 300°.

Hmat

Hmat je oproti člověku velmi málo vyvinutý.

Speciální smysly

Vlci jsou stejně jako psi nebo kočky citliví na vibrace a dokáží rozpoznat blížící se zemětřesení několik dní před jeho příchodem.

Komunikace

Vytí

Vytí je zřejmě nejznámější způsob vlčí komunikace. Většinou se ho zúčastňuje celá smečka a může být slyšet na vzdálenost více než 16 Km.

Velmi rozšířený je názor, že vlci vyjí na měsíc. To však není pravda, tedy alespoň ne docela. Rozhodně není nemožné, aby vlci vyli jen tak pro radost - třeba na měsíc. To však mohou jen pokud jsou v dobrém rozmaru a v bezpečí uvnitř vlastního teritoria. Těžko něco takového udělají pokud jsou na cizím teritoriu nebo v jeho bezprostřední blízkosti - prozradili by tím svoji polohu a tím mohli ohrozit vlastní bezpečnost.

Vlčí vytí může obsahovat až 12 různých harmonických tónů. Když vyje několik vlků dohromady, může se zdát, že jich je více, než kolik jich ve skutečnosti je. Vlci vyjí většinou ve stoje, ale mohou při tom i sedět nebo ležet.

Vlci vyjí z mnoha důvodů. Nejčastějším důvodem vytí je shromáždění smečky před lovem nebo po lovu, aby je našla ta část smečky, která se během lovu oddělila. Důvodem vytí po lovu může být i oslava úspěchu. Vyjí také při poplachu (hlavně v blízkosti brlohu) a kvůli vzájemné lokalizaci např. v bouřce, nebo na neznámém území. Když se vlk ztratí, jeho smečka ho podle hlasu pozná. Každý vlk totiž má vlastní specifický způsob vytí. Vlci také vyjí ze žalu (např. kvůli smrti svého partnera). A jak napsal R. D. Lawrence ve své knize Trail of the Wolf : stejně jako lidé i vlci rádi "zpívají".

Vytí slouží také ke komunikaci mezi různými smečkami. Vlci mezi vytím vždy nechávají přestávky dlouhé 20 – 30 minut, což umožňuje jiným smečkám poslouchat ostatní. Kdyby tuto pauzu neudělali, bylo by pro ostatní smečky těžké zjistit, kolik smeček se v oblasti nachází. To že každý vlk vyje jinak také pomáhá jiným smečkám zjistit z kolika jedinců je ta která smečka složena.

Vlci vyjí během celého dne, ale nejčastěji večer nebo brzy ráno. Vytí je častější v zimních měsících, v období páření a rozmnožování. V květnu a červnu vyjí méně často než po zbytek roku. V tomto období jsou totiž ve smečce mladá štěňata, která jsou velmi zranitelná. Proto se smečka snaží neprozradit místo svého pobytu, aby štěňata neohrozili predátoři jako medvěd nebo puma.

Ostatní hlasová komunikace

Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního postavení nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky. To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však konflikty občas vznikají. Konflikty nejčastěji vznikají mezi kandidáty na pozici alfy, když alfa zemře. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování.

Vlci používají mnoho způsobů jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Který vlk má vyšší postavení lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa obvykle nosí ocas zdvižený, zatímco podřízení jedinci nosí ocasy svisle dolů. Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi nebo stočený pod sebou. Podřízení často schovají ocas mezi nohy když se přiblíží alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Pozice ocasu také říká, jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře a když je vystrašený, má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je ve vodorovné poloze.
Nejběžnější poloha ocasu je kolmo dolů.

Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii nebo náladu. Alfa má vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají většinou uši přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je naopak šťastný nebo sebejistý, má uši vzpřímené. Když hrozí jinému vlkovi, jeho uši směřují dopředu.

K určení postavení může sloužit také stav srsti. Podřízený vlk má většinou srst hladkou když alfa srst naježí. Naježená srst znamená buď hrozbu nebo strach.

Vlci používají také spoustu jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu.

Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává vzpřímeně a nehybně stát a upřeně se na něj dívá. Jeho ocas je vodorovně a s hřbetem tvoří jednu linii. Podřízený jedinec se většinou přikrčí, přičemž má ocas svisle dolu, pomalu se otočí od alfy, odvrátí zrak a sklopí uši. Při vážnějším střetnutí zatáhne koutky úst, čímž odhalí svoje zuby (výraz podřízenosti), šikmo natočí hlavu a dívá se na alfu. Tomu se říká pasivní podřízenost. Někdy se podřízený jedinec snaží alfovi olíznout pysky, což je aktivní podřízenost.

Snaží-li se podřízený vlk bránit autoritě alfy, alfa se snaží si svoji autoritu prosadit. Často mu k tomu stačí pouze přísný pohled. Vlci se na sebe totiž dívají z očí do očí pouze když prosazují svou autoritu, nebo hrozí jinému vlkovi. Pokud pohled nestačí, alfa vycení zuby a začne vrčet. Když se chce na podřízeného vrhnout, přikrčí se k zemi. Dominantní jedinec také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného a nebo položit svou přední packu okolo jeho ramen. Je-li níže postavený vlk připraven uznat jeho autoritu, lehne si na zem a otočí se na záda. Výše postavený jedinec tento akt bere jako omluvu.

Gestikulaci a detaily postoje zvýrazňuje výrazná kresba srsti. Tmavý vrchol ocasu tvoří kontrast zvyšující viditelnost a naznačuje, kde se nachází třesoucí se ocas (znak vzrušení). Černé rty zase kontrastují z bílými chlupy na čenichu a dolní čelisti. Na tváři je zvýrazněna především oblast okolí očí. Uši jsou pro zlepšení viditelnosti ohraničeny tmavými chlupy a vyplněny světlými.

Pachová komunikace

O tomto velmi zajímavém a pro vlky velmi důležitém způsobu komunikace toho zatím není mnoho známo. Za primární funkci pachových značek bývá považováno vyznačení hranic teritoria. To ovšem není jejich hlavní funkcí. Roger Peters jako první zjistil, že hlavní funkcí pachových značek je vyznačení teritoria tak, aby členové smečky věděli, kde se právě nacházejí a jak se dostanou tam, kam chtějí jít. Díky tomu může smečka snáze využívat celé své teritorium. Pachové značky také pomáhají členům smečky komunikovat když je smečka rozdělena. Vlk díky nim může zjistit např. kde se nachází jiný člen smečky nebo kdo a kdy přes určité území šel. Značky také varují vetřelce, že území je již obsazeno a pomáhají vlkům najít neobsazené území.

Pachové značky na pravidelných cestách vlci udržují tak, že každou oblast svého teritoria navštíví přibližně jednou za 3 týdny. Celé teritorium je poseté pachovými značkami. Aby značky byly nalezeny ostatními v co nejkratším čase, jsou koncentrovány hlavně v okolí křižovatek stop.

Vlci mají hned několik pachových žláz. Jedna se nachází na konci ocasu a je vyznačena cestičkou nebo skvrnou z tmavých chlupů. Druhá je v blízkosti řitního otvoru. Další jsou mezi prsty na nohou (pach z těchto žláz je uvolňován při hrabání).
Pach je u každého vlka jiný (stejně jako otisk prstu u člověka).

Jiné druhy komunikace

Vlci používají ještě jeden způsob komunikace, který je mnohem záhadnější, než ty předchozí. Funguje buď na principu mimosmyslového vnímání, nebo alespoň za hranicemi vnímání našeho. Byl pozorován pouze u zvířat žijících v zajetí (pravděpodobně proto, že volně žijící vlky prakticky nelze sledovat z takové blízkosti, aby byly vidět detaily jejich chování). Když se jeden vlk na něco upřeně zadívá, ostatní reagují tím, že začnou pozorovat stejné místo. Přičemž nevydávají žádné slyšitelné zvuky a nemají mezi sebou vizuální kontakt. Nejdříve většinou začnou reagovat podřízení jedinci a alfa až naposledy.