rok 2005/04

    Zmítáme se v duševní trýzni. Kdo se nezmítá, odporuje psychologickým studiím! Nastalo období, které je považováno za nejdepresivnější v roce. A mají-li dušeznalci zdvižený ukazováček, jejich varování není liché. Do práce vyrážíme ještě za tmy a domů se vracíme už za tmy. Když k tomu přičteme četné deště, mlhy a kluzké komunikace, pochopíme černé statistiky.

    Ovšem....my, majitelé československých vlčáků, jsme zoceleni a nějaký ten podzim a zima nás nemohou rozhodit! Ba právě naopak, našim psům kapou do noty. Ty tam jsou chmury, když máte dostatek času na očistné procházky! (Očistou myšlena myšlenková, nikoli hygienická. Ta naopak s příchodem podzimu u psů seznává újmy). Mám to obrovské štěstí, že můžu bát se psy každý den v lese. Díky stoprocentním psím vjemům se mi otevřel nový svět. Naučili mě vidět a vnímat to, co by mi jinak zůstalo utajeno. Při procházkách ve velkoměstě jsem měla oči navrch hlavy také, ale z daleko prozaičtějších důvodů. Hypnotizovala jsem každý následující roh, abych byla připravena na včasné přivolání v případě střetu s labilnějším majitelem jiného psa. Korzo lůnem přírody je nesrovnatelné. Když opominu onu stránku očistnou, hlavu provětrávající, je tu ještě druhý aspekt. Pozorování toho, čemu se ještě dá říkat příroda a co jsme my, lidé, zatím nestačili zničit. To vlčáci mi ukázali místa, na kterých nocovaly srnky. Místa, kde polehávaly v klidném denním rytmu jejich života. Našli jsme prázdné nory, spadlá ptačí hnízda a sem tam i zatoulané kotě (které jsme po četných urgencích udali). Je to nádherný pocit, když se můžete bezmyšlenkovitě toulat lesem a nebát se, že se za Vámi rozeběhne ledva chodící starší dáma s holí, jejíž stav se rapidně zlepšil poté, co si Váš pes dovolil přičichnout k její čivavě či na ni zavrčet po několika cílených útocích na zadní nohy. A stejně krásné je, když můžete nechat psy volně na procházkách v přírodě, aniž byste se museli bát toho, že se pustí za zvěří. Všechno je otázka cviku a času. Ten pocit stojí za všechnu námahu, nervy a občasné vzdávání se naděje v sebemenší progres.