rok 2009/03

    Mojí sestře trhali zuby moudrosti. Činili tak natřikrát, protože diagnostikovali anomálii tří osmiček vedle sebe rostoucích. Údajně snímky kolovaly poliklinikou osídlenou z části dentisty, coby nevídaná kuriozita hodná snad jedině přirovnání k obrázkům Mickeyho Mouse s kačerem Donaldem dovážené tajně ze západního Německa v době hluboké totality.

    Moje sestra má s československými vlčáky pramálo společného. Snad jen trojí variantu narkózy, kterou podstoupila na radu specialistů vždy po nespokojenosti s tou předchozí. A pokaždé zůstala doma čtrnáct dní, ačkoliv byla ujištěna, že po dvou, maximálně třech dnech rekonvalescence bude chlapík jako rys. (Sestra jistě promine, ženské proporce jí nikdo upřít nemůže). Pooperační slabost, bolest a recidiva zánětu vykonaly své.

    Zkušenosti s narkózou u československých vlčáků jsou pro mě srovnatelné. Veterináři, jejich asistenti a lidé MUDrantsky zběhlí jistě přimhouří oko nad mou laickostí. Před deseti lety jsem poprvé narazila na fenomén atypických reakcí československých vlčáků na některé druhy sedativ a jejich aplikované množství. Dokud jsem se o něm nepřesvědčila na vlastní oči, nepokládala jsem ho za tak rizikový.

    O veterinární zásahy v naší domácnosti není nouze, lepí se na nás jako medvěd na med. A i když pokaždé před vpichem anestetické injekce hlásím značky výrobců, které nesmějí být použity a čelím uštěpačným poznámkám, trvám si tam. Každé uspání je sázkou do loterie, bohužel.

    Možná máte jiný názor, jiné zkušenosti, ale mně se ani jednou nestalo, že by se potvrdila veterinární prognóza stran účinků anestetik. V živé paměti mám třeba dvou a půl hodinové probouzecí manévry Voodoo a bezradný výraz jinak sympatické veterinářky po vpichu několika podpůrných injekcí, z nichž ani jedna k procitnutí nevedla. Voodoo jsem si nakonec odnesla do auta a probouzela ji doma sama, abych předešla kříšení zoufalé zvěrolékařky.

    Poslední zákrok jsem absolvovala s nejstarším psem Shargoo. Dohodla jsem se na osobní účasti při operaci a nestyděla se polemizovat s diplomovaným člověkem, kterému se operace staly rutinou. Lokální umrtvení bylo pro daný zákrok předmětem předběžného souhlasu. Světe (nikoli majitelé československých vlčáků), div se, ani trojí obpich nezabral a citlivost místa se nesnížila. Bylo nutné přistoupit k celkové anestezii. Po aplikaci poloviční dávky v poměru k hmotnosti psa usnul Shargoo spánkem spravedlivých tak, že v průběhu operace přestával dýchat, takže jsem ho několikrát musela oživovat. Veterinář, nedaleko od kolapsu, ve vypjatém stavu nasadil "probouzecí" injekci podstatně dříve, než zamýšlel a šil jako o život v obavách, že se mu pes každou chvíli probere pod rukama. A pod jehlou. Ujistila jsem ho o tom, že se tak nestane a on zbrocený potem a cizí krví uvěřil až ve chvíli, kdy jsem po výpomoci se sterilizací nástrojů a umytí sebe sama přistoupila k Shargoo a probouzela ho zvěrolékaři zcela nepochopitelnými, neveterinárními a zcela průkopnicky dobrodružnými praktikami.

    Jestli Vás neurazím prostou radou, nikdy nepodceňuj narkózu. Učíme se každým skutkem a ty s uspáváním mohou mít fatální dopad. Nestojí za to, aby nebyly posledním, co vás spojí s Vaším vlčákem. Naši psi nám věří, my bychom tu víru neměli zklamat.